Pohřeb ztracených duší

Čas: 27.12. 2012

/Trocha poezie v próze./



Oči baziliška. Oči draka. Oči vlka pobíhajícího sněžnou krajinou. Oči dravce, který se střemhlav vrhá na kořist. Ona neměla konkrétní kořist. Sledovala ostřížím zrakem procházející lidi, kteří ji v tuto chvíli připadali odporní. Myslela si, že se osvobodila, vymanila z jejich chladných srdcí. Teď měla na mysli jen jednu konkrétní osobu. Uvědomovala si to a bylo jí z toho špatně.
Každým dnem si připomínala, že city k němu už dávno pohřbila hluboko do svého nitra. Symbolicky si každý den zapálila cigaretu, ačkoliv nekouřila, aby si připoměla, že už je to minulost. Dávno pohřbené city. Ačkoliv ne tak dávno, jak by si přála. Stále se snažila najít svou vnitřní sílu.
Procházející lidé se doslova motali v jejím zorném poli. Pravda, seděla na náměstí, což nebylo zrovna vhodné místo na přemýšlení. Už nechtěla přemýšlet. Naopak, chtěla si vyčistit hlavu a na nic po dlouhé době nemyslet. Chtěla skočit do vzduchoprázdna, potopit se, aby už nikdy nemusela o něčem přemýšlet.
Před myšlenkami se snažila utéct nevázaným životem a popíjením alkoholu. Nedalo by se říct, že by jí to nějak zvlášť pomáhalo.
Střih.
Nesouvislost příběhu.
Hořící svíčka, malý zvoneček, čajová konvice plná něčeho nepojmenovaného, lahodného a přitom tak hmatatelného. Konzumovatelného. Hromada papírů, knih, černých, oblých písmen. Pouhým pohledem umírnit poskakující plamen. S radostí házela hlínu na své srdce. Šípem protrhnout aortu. Jemná hudba, linoucí se jakoby z daleka. Grafit ulpívající na prstech. Jemně vonící. Zemitě. Baletní kroky, ulpívající na parketách. Jemá tkanina. Tužka krouživými pohyby vykresluje okraje čajové misky.
Měním tužky. Je studená. Objevte své ztracené múzy. Je to někdy těžké, ale když se vydáte hledat s pochodní, možná, že se to po čase povede. Nebo ji tím naopak zastrašíte. Kdo ví. Symboly přecházející volně jeden v druhý.